Právo na lásku

Potkali jsme se v čajovně, dali se do řeči a bylo z toho krásné a hluboké přátelství. Kamarád J. byl jako můj bratr. Navštěvovali jsme se, společně vařili večeři z produktů, které vypěstoval, uměli jsme se spolu zasmát, zazpívat i zatancovat.

J. neměl zrovna nejšťastnější dětství. Rodiče ( i další příbuzní ) mu umřeli na rakovinu a on se musel až příliš brzy začít starat sám o sebe, navíc se strašákem smrtelné choroby v zádech. Není divu, že se celý život cítil, řečeno jeho slovy, "nemilovatelný". Bez práva na lásku...

O své nemoci jsem mu pověděla telefonicky. Na čas jsme se pak přestali stýkat. Možná měl z mé nemoci respekt, možná nevěděl, jak a o čem se mnou mluvit. Ale kontakt jsme na sebe neztratili.

Pár měsíců po mém uzdravení se naplnilo to, čeho se kamarád J. celý život obával. Onemocněl na rakovinu stejně jako jeho rodiče. Po důkladné konzultaci s lékaři odmítnul onkologickou léčbu a pomoc hledal v alternativě. Pobýval v přírodě, u lidí, kteří ho učili přírodní, makrobiotické stravě a bylinkám. To samé pak praktikoval doma. Poctivě si vařil, pěstoval zeleninu, pečoval o sebe, jak jen uměl. Doslova každé zrnko rýže přebíral a kontroloval, zda není zčernalé nebo něčím napadené. Praktikoval i dlouhodobé hladovky.

Po roce ho nemoc dohnala zpět k lékaři. Souhlasil s chemoterapií a i ve své sebepéči nadále pokračoval. Svěřil se mi, že duchovní podporu čerpá od kněze, který za ním chodí. Skamarádili se a baví se spolu o všem včetně smrti. 

Jednoho odpoledne jsem J. navštívila v jeho domečku. Vypadal pohuble, ale jinak byl velmi dobře naladěn. Povídal mi o vedlejších účincích léčby, o zimnici, teplotách a o tom, jak mu bývá po léčbě špatně. Hodně mu pomáhá stará teta, u které vyrůstal.

V pokoji měl rozloženo a otevřeno mnoho různých knih s duchovní nebo náboženskou tématikou včetně bible. 

"Co v těch knížkách hledáš?", zeptám se ho zvědavě.

"Boha."

"Boha?! A v knížkách?? Tam přece žádného Boha nenajdeš! Ani na nebesích, ani u kněze Boha nenajdeš. Jediné místo, kde můžeš Boha najít, je uvnitř sebe, ve svém srdci. Jen tam můžeš najít lásku, nekonečnou sílu a odhodlání k čemukoli, pro co se rozhodneš."

Kamarád J. se se mnou přestal bavit. Jak později přiznal, urazila jsem hodnoty, ve kterých byl vychováván a které nade vše ctil. Obraz tradiční křesťanské víry a všemohoucího Boha na nebesích. To už ale ležel v hospici a přál si pouze spát. 

Následující den jsem ho chtěla navštívit a třeba jen chytnout na chvíli za ruku. Nestihla jsem to, přišla smska s oznámením úmrtí.

Pohřeb byl v kostele a vedl ho kněz, se kterým se J. skamarádil. Kostel byl narván k prasknutí. Sešla se rodina, přátelé, kolegové z práce a někteří hosté i ze zahraničí. J. byl ve své profesi velmi úspěšný a uznávaný i ve světě.    

Situace rozhodně neodpovídala tomu, že jsme se loučili s člověkem, který se celý život cítil "nemilovatelný". 

V mém srdci rozhodně byl.